Zhruba před rokem se v médiích objevil článek se statistikou, podle které v Československé lidové armádě každý rok zahynulo při mimořádných událostech 200 lidí. To je samo o sobě šílené číslo – průměrně zhruba čtyři lidé každý týden.
Tehdy jsem v souvislosti se statistikou zmínil, že to je velmi pádný argument proti povinné vojenské službě. Mnozí ale argumentovali, že vojna je „povolání jako každé jiné“ a „i v jiných povoláních se umíralo a umírá“.
Problém ale je v tom, že povolání si člověk vybírá relativně svobodně podle svých schopností, vzdělání a dalších možností. Na vojně byl člověk ale nedobrovolně a vzhledem k tomu, že tam museli téměř všichni (i lidé, kteří by se do profesionální armády nedostali), mohl snadno skončit obklopený lidmi, kterým by za normálních okolností nikdo do ruky zbraň nebo těžkou techniku nedal.
Záhy přišel argument: „Nojo, ale kdo nás bude bránit v případě napadení?“ a „většina mladých neumí ani vystřelit.“
V takovém případě bych na otázku odpověděl otázkou – Bránit před kým? Dnes je velkým strašákem Rusko. Rusko už ale není supervelmocí – troufám si tvrdit, že s HDP na úrovni Španělska a rozpočtem na armádu na úrovni Francie (a méně efektivnějším financováním armády než v armádách NATO) nemá šanci ohrozit země NATO v konvenční válce. Dnešní války se vedou jiným způsobem než před padesáti lety a nebojují v nich odvedenci.
Další otázka je, jak efektivně bojují odvedenci. Když v roce 1982 vyslala Argentina na Falklandy mimo jiné cca 10 000 vojáků základní služby, kteří se následně utkali s profesionální armádou (pro kterou to byla neuvěřitelně logisticky náročná operace na druhém konci světa), neměli šanci a dopadlo to, jak to dopadlo. Mnozí argentinští vojáci přiznali, že ve skutečnosti bojovali spíše s vlastním velením, a když je nakonec Britové zajali, brali to jako osvobození. Zdroj: https://www.bbc.com/news/world-latin-america-34335103
Když Sovětský svaz napadl roku 1939 Finsko, stál proti sovětské přesile jednotný národ lidí, kteří brání své rodiny a umí zacházet se zbraněmi. A to pro Stalina nebyl tak jednoduchý soupeř, jak čekal. Odhodlaný ozbrojený člověk, který brání rodinu, je horší nepřítel než vystrašený odvedenec, na kterého zezadu míří politruk.
Pokusím se zareagovat také na myšlenku, že většina mladých neumí ani vystřelit. Skutečnost je taková, že ačkoliv se lidi při vojenské službě naučí nějak střílet, při skutečném konfliktu dokáže zlikvidovat nepřítele jen pár jednotek procent (velké procento nevystřelí vůbec, většina z těch, kteří vystřelí, záměrně střílí mimo nepřítele – člověk holt není terč). Takže to, že někdo umí zacházet se zbraní a dobře střílet, z něj ještě nedělá dobrého vojáka. Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=zViyZGmBhvs
Téměř polovina století komunismu u nás naprosto zbořila prvorepublikové ideály a víru v armádu a bude trvat dlouhé roky, než se obnoví. Profesionalizace armády byl ale dobrý krok. Dalším krokem by mohlo být třeba to, že začneme plnit závazky vůči NATO a budeme efektivně investovat do armády odpovídající podíl HDP.
Dá se také polemizovat o tom, že po případném zavedení školného na vysokých školách (někdy v daleké budoucnosti) mohou vzniknout stipendia pro studenty, kteří se dobrovolně rozhodnou absolvovat výcvik a po určitou dobu zůstat v zálohách. Stát by měl jít tou cestou, že nabídne lidem výhody a úlevy, pokud se budou aktivně podílet na přípravě na obranu. Vytvářet motivující podmínky a jít principem tahu. Pokud současně s tím vzroste prestiž armády, narostou i stavy aktivních záloh.